„Když hra skončí, jdou král i pěšák do stejné krabičky.“ To je italské přísloví, které se používá i v našich zemích ve verzi „Před nikým se neponižuj – nad nikým se nepovyšuj … (a levou, Štěpánku, levou.)“
Je to takové obecné tvrzení, že jo… „Před nikým se neponižuj – nad nikým se nepovyšuj“, možná ano, možná taky ne. Podle mne a mých dlouholetých zkušeností, to je jedna ze základních premis Života, bez které ten Život není úplně v pohodě. Být a žít v rovných vztazích se vyplácí a to nejen doma, ve vztahu a v rodině, ale i v byznysu.
Když je někdo, a to jsme tak nějak úplně všichni, zařazen v nějakém systému, v nějaké funkční hierarchii, tak má vždy někoho, kdo je funkčně nad ním, a někoho, kdo je funkčně pod ním. Jak to tedy je? Když je „někdo nad“ a „někdo pod“, jak pak zařídit to „Před nikým se neponižuj – nad nikým se nepovyšuj“?
Na svém správném, pravém, opravdovém místě. Na místě, které přesně odpovídá našim aktuálním možnostem, schopnostem, okolnostem a situaci, kdy jsme v souladu se všemi možnými vlivy, kterých jen jsme si schopni všimnout.
Co k tomu potřebujeme? Především se poznat. Zmapovat, „změřit“ a „zaměřit“ se a nezapomenout se i rozhlédnout okolo. Podle toho, co o sobě poznáme a vidíme, můžeme pak směřovat naše kroky a akce tak, abychom toto své místo našli a pohodlně se tam zabydleli a žili.
To můžeme udělat tak, že změníme místo, jeho parametry a kvality. Anebo tak, že krok po kroku změníme sebe a zlepšíme svoje kompetence, kvality… takovým způsobem, abychom místu „dorostli“.
(K místu se dá i dodegradovat, ale to obvykle štěstí nepřinese).
Pak se nebudeme (muset) ani „povyšovat“ a ani „ponižovat“.
Před nikým. A především ne před sebou samým.
Když jsme sami sebou a jsme si sami sebou jistí, když víme, kde jsme a proč tam jsme, když víme, co chceme a potřebujeme dosáhnout, když se nepotřebujeme povyšovat ani ponižovat, tak získáváme jistotu, pevnost, energii i charizma. Stáváme se přirozenou autoritou. Stáváme se přirozeným lídrem. Pro sebe i pro ostatní.
Jsme rovným a rovnocenným partnerem pro toho, kdo je (zrovna teď) funkčně nad námi a stejně tak jsme i respektovaným partnerem pro toho, kdo je (zrovna teď) funkčně pod námi.
Teď se konečně dostávám k tomu, proč je dobré se držet zásady nad nikoho se nepovyšovat a před nikým se neponižovat. Když totiž nemáme vyladěné vztahy, když si vzájemně nedůvěřujeme a jeden druhého se bojíme, když si nejsme, bez ohledu na funkce, lidsky rovni, tak si neříkáme všechno. Tak to prostě je.
Neříkáme (obvykle nahoru) nepříjemné věci a neříkáme (obvykle dolu) naše slabiny a pochyby. Pokud ale chceme být dobrým lídrem, musíme mít správné informace o procesu, který chceme řídit. Jinak je výsledek ten, že jsou k dispozici nesprávné (nekompletní) informace pro řízení a pak je to řízení taky takové – nesprávné a nekompletní.
A to jen proto, že lidé, kteří se potkali (v práci, na projektu, v týmu nebo nedej bože v rodině) zapomněli, že není dobré se povyšovat nebo ponižovat. Že zapomněli nebo si nezjistili, kde je jejich pravé místo, jaký je jejich pravý účel a jejich unikátní kvalita. Zapomněli, že jsou si lidsky (ne funkčně) rovni a že když hra skončí, král i pěšák jdou do stejné krabičky…
Karel Tůma
Mentor, facilitátor, analytik,
muž jiného pohledu