Vzdělávání končí, když se to „nové“ stane tak běžným, že už na to ani nemyslíte. Existují 4 stádia učení nových dovedností. Aby vzdělávání opravdu přineslo výsledky, vzdělavatel musí své žáky „opustit“ až po dosažení té poslední fáze. Bohužel se tak ve většině případů neděje.
Něco vám nefunguje a vy nevíte proč. Vnímáte pouze symptomy a situace, které se stále opakují. Vytvoříte si tedy hypotézu o tom, co „by to asi mohlo být“ a začnete hledat řešení. Pokud usoudíte, že je třeba se dovzdělat, vybíráte si kurzy a školení.
Procházíte kurzem nebo školením a přicházejí AHA momenty. Už víte, co je špatně a právě jste se dozvěděli, že to jde i jinak.
Skončilo školení a máte nadšení, že OD TEĎ to bude všechno jinak. Realita vás ale během prvního měsíce dožene a vy skončíte u starých zvyků. Ale alespoň víte, o co jde a občas si na to vzpomenete.
A TADY KONČÍ VĚTŠINA ŠKOLITELŮ. Ale on existuje ještě jeden krok. Poslední. Zásadní. Klíčový. A často také neuvěřitelně opomíjený. Jmenuje se…
To, co jste se před časem naučili, teď používáte a ani na to nemyslíte. Díky novým informacím a praktickému tréninku jste opravdu dokázali změnit své myšlení, životní postoje a tím i chování v určitých situacích.
Každá z těchto čtyř fází má své úskalí. Pro vysvětlení zůstanu ve svém oboru, tedy komunikace.
Ony ty symptomy (problémy) sice navádějí určitým směrem, ale příčina se může nacházet někde jinde, a taky to tak často je.
Když se vám například lidé v týmu hádají, může se zdát, že budeme řešit domnělé verbální agresory. Jenže pak se ukáže, že je na vině proces nebo pracovní postup, který vlastně lidi do těch konfliktů nevyhnutelně směřuje.
Trénink komunikačních dovedností pro asistentky postavím zaručeně jinak než pro obchoďáky nebo pracovníky reklamací.
Každá skupina totiž řeší jiné pracovní situace, a tudíž si potřebuje osvojit jiné techniky.
Jenže ke slovu se přihlásí budget a místo tří workshopů po 4 lidech se zdá výhodnější udělat jeden workshop pro dvanáct. Cena na hlavu je sice menší, jenže výsledný efekt taky. Když se na to kouknete za rok, zjistíte, že to byly vyhozené peníze.
Zvlášť když AHA momenty byly hodně intenzivní, osazenstvo kurzu jede na vlně INSPIRACE a NADŠENÍ.
Prvních pár dnů to vydrží a pak … jde motivace „dělat věci jinak“ pod tlakem rutiny do háje. A právě proto je nutné projekt vzdělávání dotáhnout až do úplného konce…
Z různých důvodu, nejčastěji „nemáme na to teď čas“ a „nejsou peníze“, se tenhle poslední krok téměř nedělá. A přitom ve finále fakt, že lidé nemají šanci nové kompetence usadit v každodenní rutině nevyhnutelně vede k tomu, že ten drahocenný čas a peníze budou stejně vyplýtvány na nefunkční školení a workshopy.
Opakovací workshop, zpětná vazba po týdnu a po měsíci, individuální podpora jednotlivců nebo třeba účast facilitátora na poradě/poradách (v případě komunikačních dovedností). To všechno dokáže posílit a ukotvit v lidech jejich nové kompetence.
Jen tak máte jistotu, že jim to „za ty prachy“ taky přešlo do krve a opravdu se posunuli dál, změnili postoj a myšlení.
PS: A na závěr drobné upozornění na riziko přechodu mezi fází 1 a 2. Existují lidé, kteří nepřipustí odhalení své nevědomé nekompetence. Prostě nepřipustí, že by snad něco nevěděli. Radši by si ukousli jazyk, provrtali koleno, vysmrkali mozek nebo předstírali smrt. Vážně. Bohužel. Nemá cenu je přemlouvat. Jsou nevzdělavatelní.
Alena Hanušová
Facilitátorka, lektorka komunikace
a průvodkyně hledáním win-win dohody